| Černá Hora ... 2005 |
Dnes je sobota 20.4.2024, 0:02. | |
 | ||
| Bulharsko ... | Černá Hora ... | Slovinsko ... | Itálie ... | Norsko ... | ||
| Úvodní strana ... |
| Prokletije ... |
| Jadran ... |
| Durmitor ... |
| Fotogalerie ... |
2. den - Bjelo Polje
Ocitáme se obtěžkáni svými batohy v naprosté tmě, na prázdném perónu zapadlé železniční zastávky na předměstí Bjelo Polje. Od několika místních potulných existencí se dozvídáme, že autobusového spojení do pohoří Prokletije se asi jen tak brzy nedočkáme, proto neváháme využít jednoho z několika taxi stojících opodál. Tyto zastaralé dodávky zde vlastně plní funkci autobusů, protože autobusové spojení ve vnitrozemí je velice mizerné a omezuje se jen na několik důležitých tras jakými jsou Podgorica – Plevlja, či Podgorica – Plav a zpět.
Jsme velice mile překvapeni lidovými cenami za taxany. Ty jsou hojně využívány také místními obyvateli. Zhruba 35-ti kilometrový úsek do Berane (dříve Ivangrad) nás vyšel zhruba na 1,5€ za osobu, a tak neváháme a pomocí několika taxíků se přesouváme až do města Plav, odkud se chystáme vyrazit do liduprázdných hor pohoří Prokletije. Ještě předtím, než vyrazíme do hor, se však pro klid našich duší a také abychom předešli případným komplikacím s pohraničníky (pohybujeme se v těsné blízkosti s Albánií) přihlašujeme na policejní stanici. Mladý milicionář si ochotně poznamenává čísla pasů včetně dalších iniciálů a s přáním šťastné cesty nás „propouští„ do hor.
Jako mávnutím kouzelného proutku se rozplyne všudypřítomná mlha, která až doteď zahalovala toto čtyřapůltisícové městečko, jež je největším sídlem pod severními svahy Prokletijí a zároveň centrem dění v dolině horního Limu. Nad námi se postupně začíná rýsovat 2210 metrů vysoký Visitor, který spolu s Plavským jezerem dotváří nádhernou scenérii. Nedaleko Sultánovy mešity si domlouváme taxi, které nás má přiblížit ještě více k horám, do vesničky Gusinje. Zde ještě doplníme poslední nezbytné potraviny, včetně vynikajícího Nikšička piva a dál do hor vyrážíme pěkně po svých. Jelikož šlapání asfaltu dolinou Grbaja pomaličku unavuje, s úsměvy přijímáme pomoc projíždějícího domorodce, který nás všech pět naskládal na korbu svého pick-upu.
Když nás u svého domů „vyhodí“, i tak nám zbývá zhruba hodinka chůze k závěru doliny. Cestou míjíme četné pastviny, krásný bukový les, až dorazíme na velkou louku, která je lemována okolními vysokými bílými štíty. Nedaleko se nachází Planinarski dom, který patří horolezeckému spolku z Bělehradu a bohužel v době naší přítomnosti byl uzamčen. Nicméně i přesto jsme využili alespoň pohostinnosti venkovního přístřešku.
Po naší levici se až k nebesům tyčí úžasná pravidelná pyramida Očnjaku, jakéhosi menšího brášky slavného švýcarského Matterhornu, dále za ním se rozkládá masív Karanfilu, který se svými 2490 metry je nejvyšším bodem oblasti, kotel v závěru doliny uzavírá řada nám neznámých kolmých stěn a štítů, které však už náleží Albánii a konečně po naší pravici bezmála 700 metrů kolmá stěna Volušnice.
3. den
Následující den se probouzíme do překrásného počasí, a tak nám nic nebrání v tom, abychom vyrazili na majestátní Karanfil. Při traverzováni louky můj bratr nevědomky šlápne do kravského lejna, to proto, aby zajistil štěstí a zdar nejen dnešního výstupu ale celé naší výpravy vůbec. Za tento obětavý čin jsme mu velice vděční a s pocitem bezpečí vyrážíme dál.
Značený turistický chodník nás vede přímo kolmo na vrstevnici do svahu a my rychle nabíráme výšku a necháváme za zády zbytky nádherného bukového lesa. Konečně se můžeme naplno věnovat úžasným, takřka leteckým pohledům do doliny Grbaja a na okolní vápencové štíty. Slunce nemilosrdně pálí a to už se dostáváme za strmý práh do obrovského kotle, jehož dno ještě teď, v parném létě, vyplňují zbytky sněhu. Přímo nad námi se tyčí obrovská stěna Karanfilu a hned vedle neskutečná špice hory Maja Hekurit …
Shodou špatných náhod nechtěně ustoupíme z klasické výstupové cesty na Karanfil a nevědomky pokračujeme jinou stezkou, která nás dovede až do neznámého sedla, čehož však vůbec nelitujeme, poněvadž se odsud naskýtá nádherný pohled nejen na dokonalou pyramidu Očnjaku a mnohých dalších štítů, ale také na druhou stranu, do doliny Ropojana. Jelikož se nám zdá, že dosažení sedla je jen malým turistickým uspokojením, rozhodujeme se vyšplhat na hřeben po naší pravici. Mylně se domníváme, že stále vystupujeme na onen obrovský Karanfil …
Teprve po dosažení hřebene, který nás stal mnoho sil a zapojení všech čtyř končetin, si uvědomujeme, že jsme se ocitli na jiném kopci, než jsme původně měli v plánu. Nicméně rozhledy jsou stále více než vynikající, a proto pokračujeme za novými pohledy po úzkém hřebeni dále směrem k albánské hranici.
Na jednom neznámém vrcholu však dnešní výstup končí, protože obrovská propast směrem do ledovcového kotle Karanfilu nám nedovoluje pokračovat dál. Pořizujeme nezbytná vrcholová fota a dlouho se kocháme pohledem na tu krásu okolo. Hluboko pod námi se zelenají louky v údolí Ropojany (našeho příštího cíle), rozeznáváme také vrcholy masívu Bělič, který je bohužel pro zahraniční turisty nedostupný, protože jeho větší část se rozkládá již na území Albánie a v dáli se rýsuje nejvyšší bod celých Prokletijí, 2 694 metrů vysoká Jezerca, která se také nachází v Albánii. Samozřejmě i na opačnou stranu se naskýtají nezapomenutelné výhledy na okolní štíty Karanfilu, Očnjaku, Volušnice, Visitoru. Kam až oko dohlédne, všude se rozprostírají nádherné liduprázdné hory, oplývající pestrými koberci květů, množstvím zvěře, včetně u nás tak chráněných jasoňů červenookých. Stále a stále se nemohu odpoutat pohledem na tu nádheru černohorské i albánské země. Všechno krásné však musí jednou skončit a i my musíme zahájit sestup. Cestou dolů objevujeme klasickou výstupovou trasu na Karanfil, takže zase o jeden důvod navíc, proč se do tohoto krásného kouta Černé Hory, který je z nepochopitelných příčin ještě turisty neobjeven, vrátit.
4. den
Dneska máme v plánu vystoupit na vrchol Volušnice. Vrcholy okolo jsou beznadějně zakryty peřinou dešťových mraků, a tak nezbývá nic jiného než čekat, až se počasí umoudří. To dostane rozum až odpoledne, proto se již dnes nekoná žádný výstup. Rozhodujeme se pro návštěvu údolí Ropojany. Stejnou cestou se vracíme do Gusinje, odkud vede cesta do vesničky Vusanje. Mladý taxikář nás ochotně bere do svého luxusního mercedesu a předvádí pravou balkánskou rally. O řidičském umu a stylu jízdy Jugoslávců jsme už něco slyšeli a náš řidič nenechává jejich pověsti nic nazbyt. Vesnička Vusanje představuje několik chalup, dvě mešity, policejni stanici a neskutečný „bordel“!!! Taxikář nás vyklopil na louce za vesnici a se slovy „Here is Albania, good luck“ rychle zmizel za nejbližší zatáčkou. Na špek s Albánii mu samozřejmě neskočíme (protože jsme perfektně vybaveni mapou ve stylu omalovánky), přesto se jdeme raději ukázat na policejní stanici. Dostali jsme ujištění, že okolní hory jsou liduprázdné, že se tedy žádných banditů bát nemusíme, proto vyrážíme vesele do hor, vstříc albánské hranici …
Toto údolí je jedním z mnoha dalších černohorských míst s nádhernými krajinnými scenériemi. V úplném závěru tohoto úžasného kouta přírody se nachází Zastan koliba, náš dnešní cíl. Jedná se o poměrně velkou chatu, která je volně přístupná a po většinu roku slouží jako výcvikové středisko srbské armády. Během naší návštěvy je beznadějně prázdná (ostatně jako celé ropojanské údolí), a tak lepší místo pro bivak jsme si snad ani nemohli přát. Při západu sluníčka se blízké horské masívy představují v okouzlujících barevných tónech a my plni zážitků a posílení vynikající rakijí okolo půlnoci usínáme …
5. den
Ráno po snídani uvažujeme, kam na turu. Pořád se nemůžeme odhodlat vyrazit k několika plesům na albánské straně, odkud je to jen coby kamenem dohodil na Jezercu, nejvyšší horu nejen celých Prokletijí, ale vlastně i celé Albánie (jako nejvyšší vrchol Albánie se sice většinou uvádí hora Korabi-2764 m, ten se však nachází na společné albánsko-makedonské hranici). Malsia e Jezercë (albánský název) samozřejmě láká, ale 2x se nám do Albánie zrovna nechce, ještě ke všemu ilegálně, proto jsme tak trochu na holičkách, do podvědomí se stále vkrádá známé „co kdyby?" Svatý Petr se už na naše nerozhodné chování asi nemůže dívat, proto rozhoduje za nás. Během několika minut se nad okolní hory stahují tmavá mračna. Jen tak tak stihneme alespoň navštívit jedno nedaleké, vysýchající pleso, které se nachází několik desítek metrů v albánském vnitrozemí … Naposledy zamáváme Albánii a začínáme pomalu sestupovat dolů.
Zhruba v polovině doliny navštěvujeme ropojanskou zvláštnost – místo nazvané Siri oko. Odbočka z chodníku nás vede do tmavého lesa, ten se po chvíli rozestoupí a před námi se objevuje nádherné tyrkysově modře zbarvené jezírko. Jedná se o vyvěračku. V horní části údolí pramení říčka, která odvodňuje nejen Ropojanu, ale i všechna okolní údolíčka. Díky měkkému vápencovému podloží se na dlouhou dobu řeka ztrácí do útrob Země a právě zde vyvěrá zpět na povrch. Protože si dneska počasí s námi dělá, co se mu zlíbí, zase svítí sluníčko, neváháme s koupelí. Ale ouha! Chyba lávky! Voda je neskutečně studená, klemra jak hrom!!! Po pár tempech tuhnou svaly a to je nejvyšší chvíle „vyletět“ z vody. Přesto si nakonec jeden po druhém dodáváme odvahy a nakonec všichni skončíme po krk ve vodě!
Osvěžení opravdu přijde vhod a ani se moc nezpotíme a před námi je opět vesnička středisková - Vusanje. Cestou do Gusinje ještě několikrát zmokneme, ale to už nám zážitky z těchto kouzelných hor nemůže v žádném případě zkazit. Ještě týž den se pomocí taxíků přemisťujeme do Bjelo Polje, odkud nás rychlík Bělehrad-Bar doveze až k moři, do letoviska Sutomore.
Úvodní strana Prokletije Jadran Durmitor Fotogalerie
design - Zdeněk Ščigel (zdeno1@seznam.cz)