| Černá Hora ... 2005 |
Dnes je sobota 27.7.2024, 8:32. | |
 | ||
| Bulharsko ... | Černá Hora ... | Slovinsko ... | Itálie ... | Norsko ... | ||
| Úvodní strana ... |
| Prokletije ... |
| Jadran ... |
| Durmitor ... |
| Fotogalerie ... |
9. den
Dnešní dopoledne ještě naposledy stihneme několik plaveckých temp ve vlnách Jadranského moře a v okamžiku, kdy na hlavní sutomorské pláži začíná houstnout koncentrace rekreantů, vyrážíme směrem k vlakovému nádraží. Zde netrpělivě očekáváme starou rachotící soupravu, která by nás měla dopravit do hlavního města Černé Hory – Podgorice a posléze dál do hor ... Po několika minutách čekání konečně mizíme v útrobách vlaku, krásných výhledů na Jadran si moc neužijeme, protože po chvíli se vše halí do hluboké tmy a my se ocitáme v tunelu. Ten nás „vyplivne„ pomalu až u břehů Skadarského jezera a odtud je to do Podgorice co by kamenem dohodil. A jelikož se mi ani bráchovi nepodařilo kluky přesvědčit na exkurzi do Albánie, pokračujeme dále na sever, do hor národního parku Durmitor.
Trať dlouhou dobu sleduje blankytně modrý tok řeky Morača a po několika kilometrech se začíná metr po metru zakousávat do okolních nebetyčných masívů. Zanedlouho se řeka Morača jako modrá stužka klikatí v údolí hluboko pod námi. Náš „panoramatický“ vlak mezitím překonává pomocí množství tunelů další převýšení a obrovské mosty často překlenují celé rokliny. Klobouk dolů před těmi, kteří celou tuto „vyhlídkovou“ trať vybudovali. Myslím, že švýcarské horské železnice mají na Balkáně smělého konkurenta … Zastávka Mojkovac znamená konec leteckých výhledů aerolinky Željeznice Crne Gore. Dále se již musíme spolehnout na řidičské umění domorodců. P krátké návštěvě města a poté, co jsme zjistili, že kromě krásných ženských tu nic nemají, s radostí usedáme do taxi směr Žabljak. S řidičskou posádkou (otec+syn) je děsná psina! Mimo jiné se dozvídáme např. recept, jak sbalit černohorská děvčata … :). Také mladý pár z Krakowa, který cestuje s námi je velice milý (hlavně ženská část páru!) a přátelský, proto se rychle spřátelíme. To už se ale za okny vozu začínají strmě zvedat kolmé stěny nejkrásnějšího černohorského kaňónu, kaňónu řeky Tary. U 220 metrů vysokého mostu přes Taru děláme nezbytnou fotodokumentaci. Radost pohledět, při toulkách Černou Horou rozhodně neopomenout!!! Navečer konečně dorazíme do Žabljaku – „hlavního města“ Durmitoru, jehož bílé vápencové štíty tušíme někde v mracích před námi. Nedaleko za městem je několik kempů (dva), a tak o nocleh máme rázem postaráno (osoba, stan 2€).
10. den
Ráno, nabalení s plnou polní, se vydáváme konečně do hor. I počasí se konečně umoudřuje sluníčko nám pěkně svítí na cestu. Cesta na Zminje jezero vede nádherným, voňavým lesem, který s přibývající výškou ustupuje. Na planince u salaší v dolině Ališnice necháváme poslední vzrostlé smrky za zády a začínáme se prodírat hustou kosodřevinou. Chodník se vine kudy se mu zachce, jednoku do kopce, za chvíli zase z kopce, doleva, doprava ... A tak netrvá dlouho a zabloudíme. Marně se tluču do čela, proč jsme si nepořídili kvalitní turistickou mapu, kterých je v Žabljaku v každém krámku habaděj. A protože se obloha pomalu a jistě zatahuje, začíná mrholit, je nám jasné, že k Škrčku jezeru, cíli naší dnešní etapy, již nejspíš nedorazíme. Je třeba zvolit náhradní cíl ...
Masív Crvene Gredy (216 4m), který se tyčí přímo nad našimi hlavami, je poměrně akceptovatelná satisfakce za Škrčko jezero. Proto netrvá dlouho a poctivě ukrajujeme první metry neznámého, nepatrného chodníčku, směřujícího směrem k vrcholu. Po překonání strmého žlabu, vedoucího až k vrcholové kolmé stěně, se chodníček ztrácí ... Dál je již na nás, kudy se na kopec dostat. A protože si na skalní lezení v kolmé stěně s 20ti kilovými batohy netroufáme, traverzujeme příkrými svahy až na hřeben, bezpečně vedoucí až k vrcholu. Nakonec vůbec nelitujeme rozhodnutí změnit cíl tury. Z vrcholu Crvene Gredy se naskýtá bezesporu jeden z nejkrásnějších výhledů na celé pohoří. Nejvyšší partie Durmitoru, počínaje Planicou, Bezimenim Vrchem, přes Bobotov Kuk, Minin Bogaz, Terzin Bogaz, u Medjeda, Šljeme, či Savina Kuku, jsou odsud vidět jako na dlani. Bouřka mezitím postoupila, a tak s prvním krupobitím rychle budujeme stany na louce pod vrcholem a rychle zalézáme dovnitř. Po bouřce zjišťujeme, jak krásné místo pro bivak jsme si vybrali, proto už nikam nespěcháme a do večerních hodin se věnujeme pouze luxusním výhledům na masívy Durmitoru. Překrásné scenérie znásobuje až kyčovitý západ slunce, které se pomalu ukládá nad hřebeny nedalekých bosenských hor ...
11. den
Následujícího dne se probouzíme do neproniknutelné mlhy, proto ustupujeme od námi plánovaného přechodu pohoří a vydáváme se sotva znatelným chodníkem dolů, do Žabljaku. Okolo poledne počasí zase dostává rozum, a tak v místech, kde míjíme Jablan jezero, se můžeme kochat překrásnými rozhledy nejen na Durmitor, ale i v opačnou stranu, na nekonečné pláně a pastviny srbských i bosenských hor. Závěrečný úsek do kempu je poznamenán doslova hřibovou mánií. I proto do Žabljaku dorazíme spokojenější než obvykle ...
12. den
Čas strávený v Černé Hoře se bohužel nachyluje ke svému konci. Poslední den v horách trávíme každý podle svého gusta. Někteří vyrazí narychlo na Savin Kuk (Zdenda + Miloš), jiní na vypůjčených velocipédech podnikají cyklovýlet do kaňonu Tary (já + Alfík) a najdou se i takoví, kteří si užívají v kempu!!! (Datlík ). Poslední, rozlučkový den v Černé Hoře utekl jako voda a nám nezbývá nic jiného, než naposledy zamávat bílým vápencovým štítům Durmitoru a pomocí taxi se dostat zpět do Mojkovace, na nejbližší železniční nádraží.
13. den
Celý 13. den našeho pobytu trávíme v kupé několika rychlíků směřujících domů. V 6 hodin ráno 14. dne si všichni na třineckém vlakovém nádraží můžem říct: ,,Ach jo, zase doma ...”
Úvodní strana Prokletije Jadran Durmitor Fotogalerie
design - Zdeněk Ščigel (zdeno1@seznam.cz)